Filtrovat

Aktuální akce

Týden pro inkluzi

projekt Co by bylo kdyby

projekt Co by bylo kdyby 2

 

Newsletter

Dostávat novinky e-mailem?

Změnit jazyk

Škola se má přizpůsobit dětem, ne naopak

Škola se má přizpůsobit dětem, ne naopak

Pestrá škola, kde jsou žáci s různými handicapy i bez nich je podle ředitelky základní školy v ústeckých Trmicích pro vzdělávání dětí nejlepší. „Je špatně, pokud je chce škola pouze připravovat na další studium a na výkon profese. Má je připravovat na život,“ říká Marie Gottfriedová v rozhovoru pro iDNES.cz.

Ředitelka ZŠ Trmice Marie Gottfriedová na konci loňského roku dostala cenu Alice Garrigue Masarykové za práci v oblasti lidských práv

Celý rozhovor naleznete ZDE

V Trmicích a jejich okolí se nachází několik vyloučených lokalit. Můžete odhadnout, jaký podíl vašich žáků pochází z těchto oblastí? A jedná se výlučně o romské děti?

Odhadla bych, že z celkového počtu asi tří set žáků, kteří navštěvují naši školu, patří tak třetina právě do skupiny sociálně vyloučených. Výlučně o Romy se nejedná, byť mezi nimi romské děti převažují.

Naše škola vzdělává také poměrně velké procento žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, v tomto školním roce je jich celkem sedmdesát a čtyřicet z nich má individuální vzdělávací plán. Vzděláváme děti s tělesným a mentálním postižením, s poruchami učení, děti pocházející z ekonomicky slabých nebo sociálně vyloučených rodin, děti cizinců, a samozřejmě také děti z majoritní společnosti.

Jak se tolik žáků s různými handicapy daří integrovat?

Nestane se to ze dne na den, je to proces, o který je potřeba každý den znovu a znovu usilovat. Někdy před jedenácti lety jsme si uvědomili, že je potřeba umět se postarat o děti s různými handicapy a těmto možnostem jsme se otevřeli. Od té doby jsme nasbírali řadu zkušeností. Rozhodně se ale nedá říct, že bychom byli v cíli a že bychom si vždy hned věděli se vším rady. Upřímně se ale snažíme vzdělávat kvalitně všechny žáky, kteří k nám do školy přicházejí. V případě handicapovaných žáků to samozřejmě znamená širokou škálu podpory: dobrou spolupráci mezi pedagogy, mezi školou a rodiči, intenzivní působení asistentů pedagoga i dobrou spolupráci se školskými poradenskými zařízeními, protože od jejich doporučení se poté naše vzdělávací působení odvíjí.

Kdybych ale měla říct, co považuji v tomto ohledu za úplně nejdůležitější, tak je to pedagogické myšlení učitelů. Učitelé musí být tomuto způsobu vzdělávání otevřeni a musí umět laskavě, vlídně a moudře nacházet konkrétní cesty vzdělávání pro jednotlivé žáky. Učitel musí mít otevřenou mysl a musí dětem ve třídě vytvořit prostředí, ve kterém se budou cítit bezpečně, jako doma.

Zmínila jste, že vaše škola začala s inkluzivním vzděláváním před jedenácti lety. Co bylo tím impulsem?

Rozhodně to nebylo tak, že bychom si sedli k nějakým odborným pedagogickým skriptům, přečetli si něco o inkluzivním vzdělávání a řekli si, že tímto směrem půjdeme. Impulsem byla naše vlastní zkušenost. Byl to konkrétní příběh chlapce s Aspergerovým syndromem u nás ve škole. V souvislosti s jeho vzděláváním vyvstala celá řada problémů. Na mé dveře ťukali učitelé a spolužáci, kteří si s ním nevěděli rady. Maminky spolužáků sepsaly petici, požadující odchod tohoto žáka z naší školy. Já jsem v té době byla začínající ředitelkou, neměla jsem žádné zkušenosti a v jednu chvíli už jsem se také klonila k tomu, že bude asi nejlepší, když tento chlapec odejde na speciální školu, kde jsou na to zařízení.

V té době probíhalo ještě jedno pedagogicko-psychologické vyšetření tohoto chlapce. Když měla paní psycholožka zpracovanou závěrečnou zprávu, přijela jí za mnou do školy do Trmic konzultovat. A právě tento rozhovor byl pro mě bodem zlomu. Paní psycholožka mi chlapce představila z jiného úhlu pohledu a zároveň nic nemalovala na růžovo. Řekla mi, že nebude jednoduché ho vzdělávat, ale že ta možnost tady je, když se k tomu budeme chtít jako škola nějak postavit. A mně najednou došlo, že je přeci naše povinnost to zkusit, když v naší škole tento chlapec chce být, a když máme k dispozici určitou pomoc a návod, jak to dělat. Výsledek byl ten, že jsme se o tom bavili s pedagogy, s rodiči a se spolužáky chlapce.

Úspěch rozhodně nepřišel ze dne na den, byla to cesta. Ten chlapec od nás nakonec odcházel z deváté třídy na střední průmyslovou školu a my jsme se s ním loučili se slzami v očích. Ve třídě byl velmi hezky přijatý, děti se s ním naučily žít a dnes už vím, že se bude hlásit na ČVUT. Tento chlapec byl impulsem pro změnu našeho pedagogického myšlení, kterou dnes mohu shrnout do věty: Nemůžeme chtít, aby se děti přizpůsobovaly škole, ale škola se musí umět přizpůsobit svým dětem a musí se o ně umět postarat.

Celý rozhovor naleznete ZDE


Marie Gottfriedová

Narodila se v roce 1975 v Ústí nad Labem. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. V Základní škole Trmice působí od roku 1999. V roce 2005 se stala ředitelkou školy. Je členkou zastupitelstva města Trmice. Od roku 2012 řídí oblast církevního školství Litoměřické diecéze.