Zahraniční stáž očima české ředitelky ZŠ aneb inkluze v Itálii

Jako pedagožka s více než dvacetiletou pedagogickou praxí si myslím, že to nejrozumnější, co může náš stát pro své učitele udělat, je vyslat je na zkušenou. V rámci cestovatelské osvěty jsem se tak podívala do Itálie, Řecka, Slovinska, Portugalska, Belgie, Nizozemska, Finska, Ruska, Izraele, Polska, Rakouska, Německa, Anglie i na Azorské ostrovy.

V české veřejnosti se objevují názory, že v některých státech není co vidět, ale opak je pravdou. Myslím si, že již opravdu neplatí, že naše školství je na špičce. Mnozí si to ale stále namlouváme. Reformy, které v našem státě proběhly, nebyly více méně mnohými (rodiči i pedagogy) přijaty, a proto byly spíše formální. Po zkušenostech vidím, že za mnohými reformními kroky je snaha přiblížit se světu a vzít si ze školství ostatních zemí to, co se jim povedlo. U nás z mého pohledu není mnoho pedagogů, kteří se na vlastní oči přesvědčili a pochopili. Nevědí, co by bylo dobré změnit.

A proč? Co se týká školství, naše patří mezi ta, z mého pohledu, konzervativnější. Formy a metody práce s dětmi se příliš nemění v čase, a tak není divu, že dnešní moderní děti konzervativní výuka příliš nebaví. A ve vyšších třídách žáky již změna naučených stereotypů obtěžuje. Ale ani někteří rodiče nejsou příliš nakloněni novinkám, a dokonce i mnohé děti jsou rády, že si to ve škole jen odsedí a odposlouchají, sem tam si napíší test a v hodině se nemusejí projevit. A do toho ta inkluze, pedagogické asistentky… Ve druhém roce platnosti inkluzivní vyhlášky jsme na úplném začátku a cesta nebude posetá vždy jen květy. Jen jestli vydržíme.

Česká veřejnost ale i pedagogové vnímají inkluzi negativně

Projekt „Kolaboratorium“ a jeho „zahraniční stáže pro inspiraci se závazkem“ přinášejí pro nás pedagogy v Česku určitě INSPIRACI v oblasti práce s různě postiženými dětmi.  V Itálii jsme navíc mohli vidět i výsledek inkluze po 47 letech uvedení do praxe. Zde platí inkluzivní nařízení již od roku 1971 a od roku 1977 byly zrušeny speciální třídy pro žáky s hendikepem. Všichni chodí do školy společně. Od roku 1992 je navíc v Itálii garantována státem podpora postižených dětí asistenty pedagoga a plná integrace dětí.

Díky vstřícným kolegům ze školy ve městě Vado (primární vzdělávání pro děti od 6 do 11 let) a střední školy Salvemeni ve městě Casalecchio di Reno (ITCS Gaetano Salvemini, sekundární vzdělávání žáků od 14 do 19 let), tedy dvou škol v oblasti italské Bologně, které jsou inkluzivně proaktivní a úspěšné, jsme viděli a slyšeli, jak inkluze funguje v každodenní školní praxi. Rozhodně jsme se nedozvěděli, že to jde samo. Za vším je vidět velké množství týmové práce pedagogů a promyšlených aktivit, kde se mohou zapojit všechny děti a cítí se v nich bezpečně.

V primárním vzdělávání (škola ve Vado) je organizace vyučovacího procesu zcela odlišná od té naší. Je šitá dětem na míru od uspořádání stolků, učebny až po systém stravování a dává možnost zapojit se všem. Pedagogové mají k dispozici spoustu pomůcek, které dětem individuálně pomáhají. Viděli jsme hlavně pomůcky, které učitelé vytvářeli sami přímo dětem na míru. Ve třídách jsou samozřejmostí relaxační koutky. Důraz je kladen i na manuální práci, takže děti dochází do dílen, kde je vedle učitelek a asistentek vede např. šikovný místní řemeslník, který je odborníkem v práci se dřevem. Při návštěvě tříd v této škole se mi stalo to, že jsem děti s postižením vůbec neviděla, ačkoliv tam byly. Spolupráce učitelů a asistentů byla na vysoké úrovni.

Střední škola Salvemeni je svou inkluzivností známá široko daleko. Při návštěvě tříd bylo patrné, že žáci s hendikepy tu jsou. Každý měl svého asistenta a možnost postupovat svým vlastním tempem. Třeba si prodloužit vzdělávání jen proto, aby zvládl učivo a mohl si udělat „italskou maturitu“. Kdo by maturitní učivo nezvládal, není v tom problém. Prostě skončí školu bez maturity, a to ale nejdříve v 16 letech. Povinná školní docházka je v Itálii desetiletá (6 – 16 let). Za její splnění jsou odpovědni rodiče. Místní úřady, vedení škol i učitelé dohlížejí na to, aby všichni žáci povinné vzdělávání dokončili. V této střední škole je vyučování šestidenní, tj od pondělí do soboty. Sobotní vyučování má však jiný rozměr. Studenti vysokých škol zde konají odborné praxe tím, že právě sobotní dopoledne mají společné se žáky středních škol. Skupinu žáků nebo jednotlivce vedou ke zvládnutí některých zadání. Viděli jsme i žáky, kteří právě každé sobotní dopoledne věnovali pod vedením umělkyně výzdobě místního zdravotního střediska nástěnnými malbami.

Vedení obou škol popisovalo inkluzi jako velmi náročnou. Při pozorování jsme měli i my pocit, že toto zavedené řešení a jeho praktická realizace s sebou přinášejí různá úskalí. Školství je garantováno plně jak finančně tak i personálně státem. Ve třídách je vždy diferencovaný přístup k žákům podle jejich schopností, důraz na rozvoj sociálních kompetencí. Je věnována velká pozornost práci se žáky, výchovnému poradenství. Aktivita a tvořivost žáků je rozvíjena prostřednictvím zapojení žáků do nejrůznějších projektů. Součástí vzdělávání všech učitelů je osvojení metod práce se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Inkluze však nekončí povinnou školní docházkou. Lidé s postižením jsou podchyceni a dále rozvíjeni i po jejím ukončení.  Např. Centro Documentazione Handicap Bologna, které jsme navštívili, centralizuje mladé i starší lidi a zařazuje je do pracovního procesu dle jejich možností. Jednou z aktivit je připravovat preventivní a osvětové programy pro školy. Tématem je „Jak se žije s hendikepem“.  I my jsme si tento program prožili a mohu zodpovědně říci, že na to nikdy nezapomenu.

Přeji italské inkluzi mnoho dalších úspěšných let. A protože inkluze není jednoduchá, obdivuji, že to zvládli. Možná ne ve všech školách v Itálii, ale v těch navštívených jsme inspiraci načerpali.

Mgr. Lenka Proschková
7. 2. 2019

Přečtěte si více o zahraničních stážích, které probíhají v rámci projektu Kolaboratorium.

 

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *