Jmenuji se Jana Janů, je mi 46 let. Mám ráda, když se něco děje, netradiční věci a pohledy, když se věci dělají s energií a přirozeně. Fascinuje mně jinakost a různorodost. Ráda dávám lidi dohromady. Nemám ráda nudu, lež a lhostejnost. Špatně snáším bezpráví.
Původně jsem zdravotní sestra a ve zdravotnictví jsem dlouhá léta pracovala.
Jednoho dne mně oslovila kamarádka, jestli bych nechtěla poskytovat podporu jednomu fajn chlapíkovi s lehkým mentálním postižením. Měl se stěhovat z ústavu, kde strávil půlku života do svého bydlení. Nabídka mi přišla zajímavá z několika důvodů.
- Za prvé mně vždycky lákalo více poznat lidi, kteří jsou „jiní“, protože si myslím, že jsme ve své podstatě všichni stejní.
- Za druhé mi to přišlo zajímavé být u toho, když člověk z ústavu může okusit normální život a že mu v tom můžu být nápomocná.
- Za třetí jsem už tehdy měla pocit, že jsem víc asistent než zdravotník a že cesta tímto směrem by mohla být ta správná.
Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Zjistila jsem, že to taková věda není. Asistování je hlavně o komunikaci, naslouchání, hledání možností a způsobů. Musela jsem ze svého slovníku vymazat větu „to nepůjde“. Po čase jsem zjistila, že nejen já pomáhám, ale že ten člověk pomáhá i mně.
Učím se víc poslouchat a respektovat člověka takového, jaký je. Učím se vidět co je na člověku dobré a s jeho přednostmi pracovat. Nakonec jsem se naučila i to, že „každý to může mít jinak“ přesto můžeme jít společnou cestou.
Setkala jsem se i s velkým respektem k jinakosti mezi kolegy, což není vždy v zaměstnání samozřejmé. Nicméně pracovat s takovými lidmi je velmi osvobozující a příjemné. Pohybuji se mezi lidmi, kteří mají podobné hodnoty jako já. Dostávám se na semináře, které mně opravdu zajímají. Vidím kolem sebe úspěchy. Bohužel postavení lidí s postižením není v naší společnosti ideální. Myslím, že naše společnost zatím není ještě vyzrálá, aby všechny lidi přijímala rovně. Věřím ale, že se to časem změní. Vím, že v tom můžu hodně udělat. A to je možná také to, co mně na této práci baví.
Dneska už chlapíkovi neasistuji. Organizace Rytmus mi nabídla jinou pracovní pozici. Za práci asistentky jsem ale velmi vděčná. Moc mi to dalo. Do života i do mé další práce.
Připravila: Jana Janů, case managerka v Karlovarském kraji
Publikováno v rámci probíhající kampaně Asistujeme.cz,kterou pořádá pražská organizace Asistence. Průběžně vycházejí příběhy lidí asistujících lidem s postižením. Cílem je rozšířit povědomí o osobní asistenci a propojit organizace z celé České republiky s potenciálními asistenty a asistentkami.
